Jarda Šebek
Ahoj Jardo, na slovíčko.
Ahoj
Jardo, ty jsi nedávno obdržel ocenění od předsedy CHLMF Jiřího Kupce, ještě jednou moc gratulujeme. Překvapilo tě to a máš z něj radost?
Jo, překvapilo, protože s oceněním za to, že jsi inventář prostě nepočítáš. :-) Dokud člověka plácají po zádech a nekopou do pozadí, tak to těší asi každého. I když teď mám oficiálně glejt na to, že jsem fakt starej.
Uděleno ti bylo hlavně za tvou oddanost futsalu. V CHLMF hraješ od jejího založení a vlastně jsi hrál ještě před tím. Můžeš zavzpomínat na své začátky? Kolika kluby jsi za tu dobu prošel?
Moje začátky se datují do minulého tisíciletí :-) To ještě ani nebyla CHLMF, když jsem se nějak ocitl na jednom přátelském zápase a asi na dvou trénincích s nějakým týmem v hale v Údlicích. Bohužel ani jméno týmu, ani to, jak jsem se tam dostal zmizelo pryč v mlze zapomnění. Tenkrát se hrálo s míčem, co vypadal jako velký tenisák. Byl stejně chlupatý a po parketách hezky klouzal. Akorát když člověk blokoval střelu a jen ho to lízlo, tak byl sedřenej jako o koberec. Jenže v březnu 1988 přišel povolávák do armády a na dva roky byl s fotbalem konec.
Po vojně jsme na jaře 1990 založili společně s mým bratrancem Tomášem Borovičkou tým „Balet Peřeje“ a začali hrát malou kopanou v Kadani ve druhé lize. Hned v září se Balet účastnil 1. ročníku o Krušnohorský pohár a slavně skončil třetí. To byl první kontakt s futsalem / malou kopanou v Chomutově. O pár roků později jsem hrál souběžně ligu v Kadani a v Chomutově postupně za týmy FC Mackal, 1.AC Leasing a FC Orient. Po konci Baletu (2000) jsem v Kadani odehrál asi dvě sezony za Reko Chmel Kadaň. V roce 2003 jsem se přidal ke klukům z Benfiky Chomutov. Nejdřív jako nouzovka za nemocné, ale hned jsem se pevně zahnízdil na 20 let. Zároveň jsem se ještě v roce 2011 na pár sezón vrátil do Kadaně a hrál za Torro Kadaň. V roce 2023 se rozpadla Benfika a já se vetřel do Parthenónu.
Který z nich je tvá srdcovka? A na které období své kariéry vzpomínáš nejraději?
Srdcovka je určitě Balet Peřeje. První tým, já spoluzakladatel, začátky na škváře, místo dresů jen trika a čísla nastříkaný sprejem – to už dnes člověk nezažije. Dvacet let s Benfikou je víc jak půlka futsalového života, tam je toho hromada, na co vzpomínat. V Parthenónu jsem krátce, ale až jednou skončím, tak bude určitě na co vzpomínat taky, když si mě spoluhráči zatím tolik váží. :-)
Do Parthenónu jsi přišel v únoru roku 2023 a od té doby jsi jeho nedílnou součástí. Jak k tomu vlastně došlo?
Po konci Benfiky jsem chtěl hrát dál. V tý době jsem hrál velký fotbal s tehdějším brankářem Parthenónu Petrem Svobodou a on mi řekl ať se zeptám. Navíc jsem chodil hrát fotbálek s Rosťou Zichem a Standou Prousou, takže Parthenón byla první volba.
Stal jsi se oporou týmu, letos jsi byl spoluhráči, podruhé v řadě, zvolen nejlepší hráčem Parthenónu. Jak se udržuješ v kondici?
Já nebyl nikdy ten typ, co někde sám běhá bez míče nebo se mučí v posilovně. Chodil jsem hrát třeba se třema různýma partama lidí, malý i velký fotbal a k tomu mistráky. Jednu dobu jsem hrával i hokejbal. To byly nabitý víkendy. V současnosti chodím 2x týdně na fotbálek plus zápasy Parthenónu a Domoviny.
Hraješ raději v obraně nebo v útoku?
Začínal jsem v útoku jako mladý, rychlý poplašňák, co se svojí dravostí dostával do hromady šancí, ale zároveň jich většinu svojí ukvapeností dokázal zahodit. Někdy v roce 1995 jsem se přesunul do obrany. Nemám problém zaskočit jako brankář nebo odehrát zápas v útoku, ale myslím si, že v obraně při rozjíždění hry jsem mužstvu asi nejplatnější.
S kým z týmu si na hřišti nejvíce rozumíš?
Nejsem vybíravý. Mám rád kluky, co každý zápas odmakají, nenechají se otrávit, když se zrovna nedaří, když dostane špatnou nahrávku. Nepatřím mezi hráče, co hrají tvrdě do těla, takže mi vyhovuje vedle mě důraznější spoluhráč jako je třeba Kuba Bittner nebo Honza Dvořák. Když k nám přišel Tomáš Deme, tak hned první zápas jsem měl pocit jakoby jsme spolu hráli roky. Ohlédnul jsem se, kde kdo stojí a on byl tam, kde bych ho čekal. Přebírání hráčů, zajišťování se, to fungovalo na první dobrou.
A je někdo, s kým by sis chtěl ještě zahrát?
Můj bratranec, co jsme spolu váleli v Baletu už dávno nehraje a jinak nikoho vysněného nemám.
Máš raději fotbal nebo futsal?
V současnosti je to futsal, protože je to blíž k soupeřově brance, víc si kopnu s míčem a hlavně se dá prostřídat a odfrknout. Jak člověk stárne, tak minuty zápasu jsem každý rok o ně co delší a hřiště se stále zvětšují :-) Dříve jsem to měl půl na půl, obojí mě bavilo stejně.
Měl jsi nebo máš nějaký fotbalový vzor?
Třeba Tonda Panenka. To jak obelstil v Bělehradě 1976 dloubákem Seppa Maiera, to bylo pro mě, šestiletého kloučka něco úžasného. Jeho geniální herní myšlení, brilantní kopací techniku a čtení hry jsem samozřejmě docenil až o hodně let později. Druhý z té doby byl Přemek Bičovský. Neskutečný talent, dříč, střelec důležitých gólů a přitom univerzál, který dokázal odehrát zápas na jakékoliv pozici. A navíc dovedl jako kapitán Bohemku k jedinému titulu. Jinak já byl fotbalový samorost, co vyrůstal na plácku a organizovaný fotbal kromě jednoho roku v žácích začal kopat až po vojně. Vše jsem se naučil sám při každodením čutání odkoukáním od starších kluků. Musel jsem být šikovnější, když oni byli větší, silnější a rychlejší.
Jaký je tvůj oblíbený tým?
Bohemians Praha. Dnes už to nijak nehrotím, spíš jen mrknu, jak se hrálo, ale vyrůstal jsem jako fanda výše zmíněných mistrů plejerů, takže to klokaní srdce tam někde stále tluče.
Nakonec se vraťme ještě k Parthenónu. Když porovnáš svá působiště, má náš tým něco, co ty ostatní nemají?
Z mého pohledu nevidím nic zásadně odlišného. Vždy tým táhne jeden dva srdcaři, co se o vše starají. Shání nové hráče, domlouvají přáteláky, tréninky nebo turnaje, starají se o dresy, chodí na schůze. Když skončím já, přijde někdo další, ale pokud skončí duše týmu, tak to většinou skončí i ten tým.
A naopak, je něco, co ti v Parthenónu chybí? A co bys změnil?
Neměnil bych asi nic. A co mi chybí? Ani ne tak mě, ale Parthenónu chybí střelec. Takový ten zabiják, co ze tří pološancí dá góla a tutovky proměňuje s přehledem. Dáš mu míč a pak už se jen jdeš radovat do středovýho kruhu. Herně se nám celkem daří, ale umíráme na proměňování šancí.
.
Doufáme, že po hřišti s námi budeš běhat co nejdéle, ale stanovil sis nějaký cíl do kdy budeš hrát nebo to vše závisí na tvém zdraví a chceš hrát co nejdéle to půjde?
Tak v mém věku na zdraví zavisí vše. Přeci jen mi příští rok bude 19. Přesněji teda už potřetí 19. :-) Hrát budu dokud mě fotbal bude bavit, bolet druhý den po zápase jen přiměřeně a spoluhráči nebudou moc často řvát, že jim to kazím. I když vzhledem k tomu, že mě podruhé zvolili jako hráče týmu, tak na jejich zdravý rozum a úsudek, se asi nebudu moc spoléhat :-)
Moc děkuju za rozhovor, ať se ti daří, vyhýbají se ti zranění a futsal tě stále baví.
Taky děkuju a snad se nám bude do budoucna dařit o fous lépe než letos.